Český fousek je zástupce hrubosrstých ohařů. Velmi dobrá a hustá srst jim umožňuje práci za všech českých podmínek. Jestliže se o fouskovi mluví jako o psu do české krajiny, je to dáno jeho přes 600 let dlouhou historií v české kotlině. V podstatě jsou to univerzální myslivečtí psi pro veškerou českou zvěř a to s jednou výjimkou, a to je nahánění zvěře černé. To zakazuje jak zákon, obecně pro psy s kohoutkovou výškou nad 55cm pro veškerou spárkatou, tak zdravý rozum. Fousek je s ohledem na velikost při práci na černé v terénu moc velký cíl. Něco jiného je ale dosled, který za rozumných podmínek na praseti udělat lze, což je i případ Asty. Černá zvěř ale byla historicky vytlačena do obor kvůli škodám a v masivní formě se vrátila po druhé světové válce a hlavní impulz přišel se změnou hospodaření v krajině po devadesátých letech.
Typické lovecké použití fouska je i dnes drobná zvěř - bažanti, kačeny, někde ještě zajíci. Dále dosledy spárkaté. V domácnosti jsou fousci dobří společníci vhodní i k dětem. Nejsou agresivní, ale jsou ostražití při hlídání. Osobně si myslím, že to vychází z historie, kdy byli chováni na hájovnách, takže kromě lovecké praxe museli fungovat i v domácnosti a hlídat. Nicméně to není a nebude pes na cvičák a obrany.
Samotná historie fousků, či spíše českých loveckých psů, se dá vysledovat ke Karlovi IV., kdy jsou zmiňováni psi zvaní Canis Bohemicus. Nicméně je třeba mít na paměti, že řízená plemenitba bližší dnešní podobě je až věcí 19. století. Obecně panuje shoda, že fousek byl základem i pro další plemena ohařů na kontinentě.